České národní pověsti a kroniky IV

Památky staročeské poesie

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Ohlas RKZ byl obdivuhodně mocný. Rukopisy oživily svět starých pověsti, doplnily jej novými postavami a ději. Zejména však působily strhující básnickou silou. Nepodávaly historicky přesvědčivý doklad o staré době, ale velmi poutavý obraz, vidiny a sny o životě předků. A kulturní veřejnost 19. století se jimi nutně inspirovala. S odstupem času vidíme, že šlo vlastně o jistý anachronismus. Romantismus, který vyzařoval z RKZ, byl cizí dávným věkům, ale mocně ovládal hledání smyslu a krásy života právě v 19. století.

RKZ byly všeobecně uznávány a obhajovány jako pravá památka našeho nejstaršího písemnictví (až na ojedinělou skepsi Dobrovského) do roku 1847.

Staly se živou a všeobecnou kulturně historickou inspirací. Ne pro svou údajnou starobylost a památeční hodnotu, ale jako romantické básně s národně vlasteneckým nábojem souzněly RKZ s duchem doby, vyjadřovaly jeho potřeby a zájmy, ztělesňovaly jeho touhy a sny. V zjitřené době národně obrozenských zápasů o udržení českého jazyka byla představa o naší někdejší kulturní vyspělosti mocným zdrojem povzbuzení a síly. Svým způsobem zprostředkovaly RKZ své době náš národní mýtus. Ale byl by omyl domnívat se, že ho vytvořily. Pouze přispěly k jeho dobovému probuzení a mnohostrannému prožití.

Po roce 1847, kdy k nám dorazily z ciziny pochybnosti o pravosti RKZ (byly přeloženy do více než 10 jazyků), zvedly se u nás „ rukopisné boje .“ V několika víceletých fázích střetaly se vědecké odmítavé kritiky s vědeckými obhajobami. Hlavní důvody proti pravosti byly jazykové, jazykovědné, historické, literárně historické a sociologické. Vesměs odborně velmi náročné a laikům nepřístupné. Za vyvrcholení bojů se pokládají shrnující závěry v Časopise Atheneum, redigovaném T.G. Masarykem. Bylo to roku 1888.

Kritičtí vědci se shodli v názoru, že RKZ jsou zřejmě palimsesty. To znamená, že na starých původních pergamenech, starým písmem, leč novou rukou byly napsány staré české příběhy, zpěvy hrdinské i písně milostné. Inspirovaly ani ne tak svým obsahem, jako svým výrazem. Nesly romantické poselství, které nebylo vlastní době, kterou měly reprezentovat, ale době, v které se objevily. Pro úplnost nelze zatajit, že RKZ mají stále své obhájce. Sdružují se ve společnosti nazvané Česká společnost rukopisná. Vydala v Praze r. 2017 spis o 152 stranách, „RKZ – dodnes nepoznané.“ Na základě současné techniky zobrazovací se tu mimo jiné dokazuje, že nejde o palimpsesty. A s hrdostí se hlásí, že RK má 70 vydání, RZ 40. A že jde většinou o vydání polyglotní, mnohajazyková.

Bez ohledu na pravost či nepravost stojí před námi RKZ jako nezanedbatelný zdroj inspirace našich umělců 19. století. Současní „přepisovači dějin“ umělce znevažují a degradují, jako by se svou tvorbou sami podíleli na zhotovování historických padělků, podvrhů a fals. Je to ovšem jen záminka, která slouží k ochuzení našich kulturních dějin o velikány 19. století.

Zamysleme se nad tím.

Josef Mánes (1820 – 1871). Mimořádně talentovaný umělec, uznávaný zakladatel novodobého českého malířství. Se srdcem vlastence a básníka obrazem vyjadřoval potřeby národa a doby, miloval českou krajinu a lid, historii i dávnověk. Osobním darem a velikostí své tvorby se stal příkladem pro své následovníky. Zanechal cenný a mnohostranný malířský odkaz. Je velmi nespravedlivé představovat jej jen jako malíře RKZ, nedbat, že jeho setkání s RKZ bylo pouhou epizodou a že je nelze na pouhý inspirativní podnět redukovat.

Josef Mánes se s RKZ poprvé setkal jako student Akademie. Ve školním roce 1843-44 uložil prof. Ruben svým žákům ilustrovat RK. Z Mánesových studií se dochovala kresba k skladbě „Veliké pobití“(Záboj a Slavoj).

V 50. letech vyzval Josefa Mánesa nakladatel Bellmann, aby ilustroval RKZ, které chtěl vydat. Mánes na zadání pilně pracoval. Studoval historii doby bronzové a vytvořil motivy pravěkého ornamentu, šatu, zbroje, všechno, co charakterizovalo hrdinu té doby. A jako symbol dávného hrdiny převzal Mánesovo zobrazení i M. Aleš a J.V. Myslbek i jiní výtvarníci. Známe Mánesův titulní list RKZ, jejichž 1. sešit vyšel r.1861. Pozoruhodné ornamenty, půvabná dívka s varytem (údajně starý slovanský hudební strunný nástroj) a chrabrý bojovník s rozmáchlým gestem. Pak následují obrazy Záboje a Slavoje.10 dřevorytů. Ale ostatní studie zůstaly v malířově pozůstalosti ve stavu různé rozpracovanosti. Z vydávání RKZ pro nedostatek odběratelů u Bellmanna sešlo. Ale nesešlo z nezapomenutelné Mánesovy tvorby, z níž připomeneme aspoň historické obrazy, portréty a podobizny, život na panském sídle nového rokoka, život venkovského lidu v hanáckých i jiných krojích, sokolské prapory, krásu české krajiny. Svět silného prožitku půvabu, krásy a velikosti.

Miroslav Tyrš napsal:“ Dali jsme Mánesovi téměř zahynout, když žil, nedejme aspoň zahynout dědictví, které nám nevděčníkům zůstavil.“ A Mikoláš Aleš prohlásil:“ Jdu jednoduše cestou Mánesovou.“